Fascinuje mě život.
A čím jsem starší, tím víc mě fascinuje i to, jak málo vlastně víme o tom, jak funguje.
Dlouho jsem si myslela, že některé věci jsou prostě dané. Že existuje nějaký správný způsob, jak žít, co bychom měli chtít, co bychom měli zvládat, co je normální, co už je moc a kam až si vůbec můžeme dovolit se svým životem zajít.
A pak jsem postupně začala zjišťovat, že spousta toho, co jsem považovala za svoji pravdu, vůbec moje pravda nebyla. Byly to věci, kterým jsem někde cestou uvěřila.
A přesně tohle mě na životě baví dodnes.
Dívat se pod povrch. Ptát se. Pochybovat. Poslouchat rozum, ale nenechat ho vládnout úplně všemu. Vnímat intuici, svoje pocity, zkušenosti, informace z různých stran a z toho všeho si skládat vlastní obraz.
Protože někdy stačí změnit úhel pohledu a celý obraz najednou vypadá úplně jinak.
A možná právě proto dnes píšu, natáčím, vedu rozhovory, tvořím vůně, pozoruju lidi a jejich příběhy a dávám slova souvislostem, kterých si všímám.
Ne proto, že bych znala odpověď na život.
Mě totiž mnohem víc baví ty otázky.
Dlouho jsem sama sebe žila jenom napůl
Velký kus svého života jsem byla přesvědčená, že nemůžu žít tak, jak bych skutečně chtěla.
Že některé věci prostě nejsou pro mě. Že bych měla být ráda za to, co mám a na víc nepomýšlet. Že se mám smířit s tím, že mám žít normální život, protože to tak přece mají všichni. A že to, co někde uvnitř sebe cítím, jsou možná hezké představy, ale realita je zkrátka něco jiného.
Dlouhé roky jsem žila v přesvědčení, že nemůžu, není to pro mě, co chci já není důležité a vlastně na tom nezáleží.
A vlastně mi ani nedocházelo, jak moc jsem se postupně vměstnala do života člověka, kterým vůbec nejsem.
Jenže život má holt zajímavý způsob, jak nám oznámit, že něco úplně nesedí.
Začaly přicházet zdravotní problémy, nemohla jsem otěhotnět, později mojí starší dceři ve třech letech diagnostikovali epilepsie a někde uvnitř mě se postupně začala rodit otázka, která už nešla zase tak snadno umlčet: O tomhle má být život?
Definitivně mě zastavilo období po narození druhé dcery. Byla jsem fyzicky i psychicky úplně na dně a poprvé jsem se dostala do bodu, kdy už nestačilo si říkat, že to nějak zvládnu.
Měla jsem dvě malé děti, které jsem milovala, a přesto mě samotnou život vlastně vůbec netěšil.
A tehdy jsem věděla jediné. Pokud se něco nezmění, takhle už dál žít nechci.
Nevěděla jsem, co přesně mám změnit, kudy se můj život bude ubírat, ani kým se během dalších let stanu.
Jen jsem ve svém životě objevila naději v podobě jednoho kurzu jedné ženy a tím jsem odstartovala úplně jinou životní cestu.
Začala jsem zkoumat, číst, ptát se, zpochybňovat věci, kterým jsem do té doby věřila, a hlavně mnohem víc naslouchat sama sobě.
ŽIJ SEBE
Z těch let nakonec vzniklo moje ŽIJ SEBE.
Dvě obyčejná slova, která pro mě znamenají mnohem víc než nějaké motivační heslo na hezkém obrázku.
Znamenají pro mě odvahu zjišťovat, kdo vlastně jsem, když na chvíli odložím všechny představy o tom, kým bych měla být. Co skutečně chci. Co je moje. Co už moje dávno není. Čemu věřím já a čemu věřím jen proto, že jsem to slyšela tolikrát, až jsem to přijala za pravdu.
Věřím, že jsme tady na tom světě především sami za sebe.
A paradoxně právě ve chvíli, kdy začneme opravdu žít sebe, můžeme být mnohem větším přínosem i pro lidi kolem nás. Protože už jim nemusíme dokazovat, zachraňovat je ani žít podle jejich očekávání.
Můžeme prostě být.
A pak mi do života vstoupil Egypt
Kdyby mi někdo před lety řekl, že jednou budu žít se svými dcerami v Hurghadě, pravděpodobně bych si myslela, že se zbláznil.
Egypt jsem si nevysnila jako položku na vision boardu. Neměla jsem plán odstěhovat se do Afriky a už vůbec jsem netušila, že právě tady jednou zažiju něco, co jsem předtím v životě vlastně neznala.
Pocit, že jsem doma.
Těžko se to vysvětluje člověku, který nějaké místo takhle nikdy necítil. Já jsem Egypt nevymyslela hlavou. Já jsem ho prostě někde hluboko v sobě poznala.
Jako místo mojí duše.
A právě Egypt nakonec můj život nasměroval úplně jinudy, než bych si kdy dokázala naplánovat.
Možná i proto je moje druhé velké životní motto Everything is possible. Všechno je možné.
A ano, jsou chvíle, kdy se podívám na svoji momentální realitu a ona tomu výroku ani trochu neodpovídá.
Přesto tomu věřím.
Protože už jsem ve vlastním životě tolikrát zažila něco, co bych ještě o pár let dřív považovala za nemožné, že jsem přestala zaměňovat „teď nevím jak“ za „nejde to“.
A to je sakra velký rozdíl.
Dnes je mým materiálem život
Dnes o sobě nejpřesněji říkám, že jsem autorka a tvůrkyně, jejímž materiálem je život.
Protože přesně tak to cítím.
Žiju, pozoruju, přemýšlím, propojuju a dávám tomu vlastní výraz.
Někdy něco uvidím na ulici v Hurghadě a vznikne z toho příběh. Jindy sedím s někým u kávy, poslouchám ho a najednou mi mezi jeho slovy vyskočí souvislost, kterou předtím neviděl. Někdy mě něco fascinuje natolik, že o tom potřebuju mluvit. Jindy mě něco zvedne ze židle. Někdy jdu hluboko do témat života, vztahů, mysli, intuice, peněz nebo svobody.
A někdy prostě projde velbloud a není potřeba kvůli tomu kopat studnu.
Tvořím slovem, hlasem, obrazem i vůní. Píšu knihu, natáčím videa, vedu rozhovory, tvořím podcast JÁ JSEM, vzniká můj pohled na Egypt bez katalogových keců a pořád mě baví nevědět, co dalšího ještě cestou vznikne.
Protože i moje tvorba se mění spolu se mnou.
A přesně tak to chci.
Proč to všechno dávám ven?
Protože mě to baví.
Protože jsem asi pořád trochu rebelka, která nechce sedět někde v koutě, mlčet a přikyvovat jen proto, že se něco „tak dělá“.
A protože jsem za ty roky mnohokrát viděla, co dokáže jeden lidský příběh.
Někdo se v něm pozná. Někomu něco docvakne. Někdo se poprvé podívá na svoji situaci z úplně jiné strany. Někdo získá odvahu udělat rozhodnutí, které už dlouho odkládal. A někdo se prostě jen zasměje, protože zrovna žádné životní prozření nepotřebuje.
Všechno z toho je v pořádku.
Nechci ti říkat, jak máš žít svůj život.
Mnohem víc mě zajímá, jestli tě něco z toho, co tvořím, přiměje na chvíli se zastavit a položit si vlastní otázku.
Co je pravda pro mě?
Protože přesně tam podle mě začíná to nejzajímavější.
A kdo tedy jsem?
Jsem Lucie.
Máma. Autorka. Tvůrkyně. Podnikatelka. Žena, která odešla žít do Egypta. Milovnice dlouhých rozhovorů, hlubokých otázek, kafe, černého čaje, příběhů a lidí. Člověk, který umí být chvíli ponořený až po uši v úvahách o smyslu života a o pár minut později se smát úplné kravině.
A čím dál méně mám potřebu rozhodovat, do které jedné škatulky z toho všeho vlastně patřím.
Protože jsem toho mnohem víc, než se do jedné vejde.
Stejně jako ty.
A jestli tě baví dívat se na život i z jiných úhlů, přemýšlet, pochybovat, smát se, objevovat a občas si nechat trochu rozhodit vlastní jistoty, klidně tady chvíli zůstaň.
Já budu žít, pozorovat, psát a tvořit.
A ty můžeš chvíli žít se mnou. 💗